Co se mi zdálo aneb vzhůru do Bohnic

17. února 2011 v 14:42 | SallyPejr |  Míchanina
Předem mého snu chci říct, že tou dobou jsem alespoň půl roku neviděla ani nečetla nic o upírech. Jo, viděla jsem CSI:Miami, ale jen sporadicky. Sen je to docela dlouhý, ale stojí za to. Kde jinde byste si chtěli přečíst takovou ptákovinu? Nic jsem si nevymyslela (tohle se mi fakt zdálo) a pokud na mě chcete poslat ty pány, co nabízí košili s knoflíky vzadu, poslušte si. Takových návrhů už bylo.

Byla jsem sama v obrovské místnosti. Věděla jsem, že to je kostel nebo chrám, i když to vypadalo spíš jako přerostlý válečný bunkr, samý beton, žádné dveře a tak. Místnost byla prázdná až na jeden betonový podstavec, který by se výborně hodil k obětování lidí, ale byl to oltář na obyčejnou bohoslužbu. Spěchala jsem. Musela jsem celou místnost vysvětit a zaklít, aby se ke mně nedostali upíři. Ve vedlejší místnosti (mimochodem opravdu to tam vypadalo jako v barokním kostele, ne jako u mě) byl totiž ten největší šéf upírů (Drákula je mu tak po kotníky.) Upír tam pořádal zvrácenou temnou mši a každý, kdo ji uslyší nebo lépe řečeno nebude krytý všemi krucifixy a motlidbami, co jich je, tak bude proměněn v upíra. Všechno moje snažení měl završit otčenáš a kříž poslaný na každou stěnu. A já si nemohla vzpomenout, jaká jsou slova! Vzpomněla jsem si na ...posvěť se jméno tvé a dál ani ťuk. Navíc jsem i přes ty betonové stěny slyšela, že Upír už je skoro hotový. Začala jsem panikařit a poslala jsem na ty stěny pouze amen a kříž, který i bez motlidby měl jistou moc.
Nejdřív jsem si myslela, že to zabralo, koneckonců byla jsem pořád člověk. Jenže pak jsem se otočila. U oltáře stál Upír a nevěřícně šahal na betonový podstavec. Očividně čekal, nějakou reakci jako spáleniny, bolest a křik, ale nic takového se nestalo. Upíra to, kdo ví proč, děsně vytočilo. Obratem ruky stál u mě. Chytil mě za krk, zvedl do výšky a práskl se mnou o zeď. Zatímco jsem se marně pokoušela nadechnou, nadával mi, že neumím otčenáš. I když jsem se dusila, napadlo mě, že je to divné, aby byl upír pobožný. Upír mě hodil dveřmi (před tím tam nebyly) na malou chodbičku nějakého malého přízemného domku na vsi. (Je úžasné, co všechno ve snech víte.) Chodbička byť prťavá byla narvaná spoustou čerstvě stvořených upírů, kteří dostali povolení mě sežrat. Už jsem myslela, že je po mně (tj. seděla jsem na zemi a krčila se hrůzou), když se otevřely dveře a v záři světla se ve dveřích vjevil Horatio Cane v té své póze s rukou v bok a typickým gestem si sundával brýle. Začala jsem se radovat, že jsem zachráněna. Upíři nechali Horatia projít až ke mně...a jemu zčernali oči a pokoušel se mě taky kousnout i s celým svým oddělením. V tu chvíli mě napadlo jen, že upíři jsou jako žraloci - před útokem se jim změní oči (dobře, žraloci je zavřou.) Naštěstí pro mě se mu do cesty plantal krvežíznivý zbytek CSI:Miami. Byla jsem postratá až za uši, když jsem si všimla, že Calleigh (ta dlouhovlasá blondýna) má úplně normální oči. Řekla mi, že mi pomůže utéct, protože jsem důležitá. Najednou se mezi tou spoustou noh vytvořila mezera a já jsem se vyplazila ven z domku plného upírů.

Před domem stála skupinka lidí. Stáli pod hruškou jako zmoklé slepice a čekali na blondýnu, která zůstala v domě. Řekla jsem jim to, a taky to, že bychom měli co nejdřív vypadnout. Poslechli a všichni jsme se podél potoka rozběhli pryč. Ve skupince byl i můj tou dobou asi šestiletý bratr. Pokaždé, když jsme odbočili, vzal ze země dvě cihly (neptejte se, kde se tam vzaly) a položil je vedle sebe. Pak mi vysvětlil, že to je proto, aby nás blondýna našla. Po chvilce běhu, jsem si všimla, že je s námi i jedna žena, mně neznámá. Chytla jsem ji pod krkem a snažila se zjistit, jestli není upír. Ostatní na mě čučeli jak teleta na nový vrata, ale pustila jsem ji, až když jsem si ověřila, že jí nečernají oči. Ovšem ani tak jsem jí nevěřila, protože jsem byla v duchu přesvědčená, že jim oči černají jen při útoku. Nebo krmení? Doběhli jsme až k veliké budově, kde se u nás ubytovávají táborníci a tudíž se celý komplex označuje jako tábor. Na táboře měli upíři orgie. Doslova a do písmene. Na co si vzpomenete, to tam najdete. Vypadalo to tam hůř jak na diskotéce v Sodomě. Nenápadně jsme si tábor obcházeli. Okolo je cesta mezi polem a stodolou patřící táboru. Já jsem šla na konci s bráchou. Všichni už prošli a když jsme šli mi dva, tak nám do cesty vběhl jeden upír. Přehnal to s pitím, a tak si musel jít odložit. Chytil mě za ruku a v domění, že jsme taky upíři, nás zatáhl za vyskládanou hromadu dřeva a začal do nás hučet svoje rozumy. Aby toho nebylo málo, vyšlo slunce, ale tím stylem, že z jednoho směru zářilo oslnivé bílé světlo. My s upírem jsme byli schovaní ve stínu dřeva. Napadlo mě hodit ho do světla, ale nebyla jsem si jistá, jestli by ho to doopravdy zabilo. Upír strčil dva prsty do světla a nic se mu nestalo. Teda prvních pár sekund. Pak mu ty prsty v okamžiku zuhelnatěly. Jeho reakce "A jejda." mi přišla trochu nepatřičná. Zvlášť, když si ty dva prsty pak ulomil a zahodil. V tom se ve světle objevila postavička poštovního doručovatele z amerických rodinných filmů (světle modrá košile s krátkým rukávem, tmavé kraťase, brašna přes rameno, čepice a na nohách samdále a ponožky) a ten mi s naprosto klidným výrazem podal balíček, prosím, slečno, a tady, prosím, jeden podpis, to víte, všechno musí být podle předpisů, děkuji vám, a odešel. V baličku bylo několik listů. Spousta propiskou a drobounkým písmem psaných řádků byla napsaná přes fialovým fixem psanou básničku. Vím, že jsem to psala já a že fixem psaný text už v jednom snu vystupoval. Netuším, co je tam psané, kvůli upírovi jsem to nechtěla rozdělávat, ale vím, že to je důležité.

Najednou jsem seděla v křesle u tety v obyváku. Ona ležela na gauči a na břichu jí ležel sotva párměsíční spící bratránek. Byla trochu po poledni, venku svítilo sluníčko. Dívali jsme se na televizi. Teta prohlásila, že nechápe, proč se díváme na takovou blbost, ale bylo horko a ovladač byl daleko, tak jsme nechali stejný program. Byla jsem zmatená. Vím, že v televizi bylo to, co jsem teď prožila. Nevěděla jsem, co je skutečnost. A pak byl obyvák zase pryč.

V ústředí organizace je spousta lidí, ale šéfkou tam je bezesporu blondýna Calleigh. Jejím úkolem je bojovat proti upírům, zachraňovat přeživší a najít mě i s papíry. Jenže já nechci s organizací spolupracovat. Rádcem blondýny není žádný super počítač, ale ony kamna, která děsily Kevina v Sám doma 1. (Neptejte se mě proč.) Ty kamna jí tvrdí, že mě nemá honit, ale má mi nachystat past. Potom se dvířka kamen protočila dovnitř, a když se vracely, vytáhly autíčko tatru (takové to veliké, co měly snad všechny družiny a školky na pískoviště a děti se v něm vozili častěji než písek.) Blondýnu napadlo, že je to pěkně nechutné si takhle vytahovat věci v pusy, a že by se ani za zlatý prase nechtěla kouknout do útrob kamen. Nicméně plán s autíčkem pochopila a souhlasila s ním. (Já ho nepochopila do teď.)

Uprostřed pouště leží plno rozbitých a převrácených dopravních prostředků. Před troskami jednoho autobusu stojí moje skupinka lidí. Já, bráška, ženská, kterou jsem podezírala, že je upír, její přítelkyně a dva chlápci - svalnatý bouchač a cynický světák. Všichni jsme oblečení do kombinace khaki a pískové a všichni máme různě uvázané šátky. Jo, a všichni máme černé sluneční brýle různých stylů. Díváme se na čerstvě zapadlý autobus. Jeho vystrašené osazenstvo stojí okolo a poslouchá malého chlápka, který je přesvědčuje, že vše bude v pořádku, že se organizace o vše postará. Pak si chlápek (mimochodem vypadal jako Steve Buscemi) všiml nás. Prošel davem, který mu uvolnil cestu, ale nikdo se neotočil, krom jednoho mladíka, který na nás mohl oči nechat. Steve Buscemi se nás zeptal, kdo jsme a co potřebujeme. Řekla jsem jen "Nic." Všichni jsme si nasadili brýle (jako velcí drsňáci), otočili jsme se a odešli jsme pryč. Mladík se rozběhl za náma, i když mu písek velice účinně bránil, takže jsme mu zmizeli za dunou dřív, než se k ní dostal. Nikdo mu nebránil. Lidi z autobusu jsme nechali v poušti. Organizace se o ně postará. A nebo upíři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christine Erin Christine Erin | 17. února 2011 v 15:02 | Reagovat

Zajímavé. :D Já mívám také divoké a divné sny, ale takovéhle zase ne. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Není-li uvedeno jinak, jsou zde veřejněná literální díla mým autorským počinem. Je-li dílo převzato od jiného autora, je to jasně uvedené v úvodním článku. Je-li pod dílem podepsán SallyPejr, jedná se o moji práci. Většina postav v sekci Fanfiction jsou vlastnictvím původních autorů, kteří vytvořili díla, na jejichž motivy je fanfikce zaměřena. Není-li uvedeno jinak, jsou doprovodné obrázky převzaty z internetu. Články mohou obsahovat tématiku nevhodnou osobám mladších 18-ti let nebo tématiku, která není vhodná pro většinu společnosti. Nelíbí se, nečtěte...