A Study in the Pink (part 1)

10. června 2013 v 20:09 | SallyPejr |  A Study in a Pink



X

Na pitevně tváří v tvář stěně plné malých kovových dvířek stojí tucet studentů medicíny a jeden profesor s holou hlavou a výrazem buldoka.

"Takže, panstvo." protáhne profesor Hinde a odtřížím zrakem přejede po přítomných, načež se obrátí ke chladícím boxům. Otevře jedný v nižších dvířek a napůl ven vysune tělo velice obézního bělocha po šedesátce.

"Představuji vám pana Andersona." prohlásí profesor a vydá s k dalším dvířkům. Tuto lednici okupuje hubený, skoro až vychrtlý černoch s několika škrábanci v obličeji.

"Toto je pan Mackintosh." mávne profesor Hinde rukou k tomuto tělu. "A třetím vyvoleným je slavná paní Watsonová." vytáhne profesor z lednice tělo asi čtyřicetileté ženy s blond vlasy sestříhanými na mikádo.

"Takže šéfy máme vybrané, čumilové se postaví stranou, já jsem jen supervize." tleskne profesor rukama a stoupne si na druhý konec pitevního sálu.

Tři šéfové nebo-li studenti, podle kterých profesor pojmenoval mrtvé, se vydají ke svým tělům. Tlustého bělocha získal tmavovlasý mladík, který má ve tváři výraz, co všem jasně naznačuje, že se považuje za lepšího, než jsou ostatní. Vyhrtlého černocha dostal na starost vysoký hubený mladík s kudrnatými rezavými vlasy, kulatými brejličkami a s vážným výrazem. Na ženu připadl spíše menší mladík s krátkými pískovými vlasy a docela příjemným výrazem v obličeji. Všichni medici i tito tři na sobě mají zelené pracovní oblečení a rukavice, protože vše na pitevně patří mezi kantaminované předměty, ale tři šéfové si navíc nasadí masku, čepici a jednorázovou igelitovou zástěru.

"Do práce, pánové. Nemíním tu strávit mládí." prohodí profesor s krapet netrpělivým podtónem v hlase.



Molly

Papírování mě nikdy moc nebavilo, ale patří to k práci na patologii a ta mě baví hodně. Je to zábava. Což vlastně zní hrozně. Kdybych tohle řekla nahlas, lidi by si mysleli, že jsem divná. I když to si myslí i teď, když jim řeknu, že mám práci na pitevně. Jen si povzdechnu a pokračuju v třízení dokumentů do správných složek.

Najednou někdo vpadne do kanceláře.

Vysoký hubený mladík v dlouhém kabátu. Okolo obličeje má omotanou šálu, takže mu jdou z obličeje vidět jen neuvěřitelně bledé oči, ale poznala bych ho kdekoliv na světě.

"A-Ahoj, Sherlocku." hlesnu s idiotským úsměvem. Proboha! Sherlock se mi líbí, co jsem ho prvně uviděla. Je úžasný, chytrý a skvěle vypadá. Dokonce i teď, když si setřepává sníh z těch svých kudrnatých vlasů, tak bere dech, jenže- Jenže já jsem prostě moc stydlivá a nervózní! Nedokážu ho ani pozdravit, aniž by se mi třepal hlas, natož ho někam pozvat, třeba i na obyčejné kafe. Přitisknu si k sobě složku, kterou jsem zrovna zakládala a dál se na Sherlocka culím.

"Co potřebuješ?" zeptá se ho. Na okamžik mě napadne, že třeba přišel za mnou, ale hned tu myšlenku zamítnu. Pro Sherlocka existují jen zločiny, lidi ne.

"Potřebuju vidět tělo Beth Davenportové." řekne Sherlock krátce. "Přivezli je sem včera."

"J-jistě." zajíknu se trochu a začnu se prohrabávat složkami.

Sherlock má zase ten chladný, úsečný tón, jako vždy, když ho naštve policie. To se poslední dobou stává často. Sherlock je občas až příliš- svůj.

"Tady to je. Beth Davenportová. Je už po pitvě, ale zpráva není sepsaná. Dostali ji na starost medici a ti s papíry nikdy moc nespěchají." pousměju se trochu omluvně. Propána, dělám, jako by to byla moje chyba.

Sherlock se trochu zamračí a podívá se stranou.

Nesnáším, když dělá tyhle štěněčí oči. Vždycky přitom vypadá tak roztomile a zranitelně, že mu chci pomoct.

"Někteří z nich jsou ještě tady, můžu je zavolat, jestli chceš-" navrhnu s nervózním úsměvem a mávnu rukou ke dveřím na chodbu.

"To by bylo skvělé." usměje se Sherlock. Tedy- jeho ústa se usmívají, ale jeho oči ne.

Zavrtím hlavou, abych na to nemyslela. Sherlock chce najít jednoho medika, takže teď není ten pravý čas na spekulace nad jeho úsměvem.

"Profesore Hinde, dobrý den." usměju se na vyučujícího. Profesor Hinde mě měl z anatomie.

"Molly Hooperová. Co potřebujete?"

"Vy jste dneska měli pitvat jednu ženu." řeknu nejistě. "A já bych potřebovala vědět, kdo ji dělal."

"Je snad něco špatně?" zamračí se profesor Hinde nespokojeně.

"Ne, to ne, pane." vyhrknu rychle. "Jen by s ním někdo potřeboval mluvit ohledně té mrtvé." mávnu zápěstím ke kanceláři, kde jsem nechala Sherlocka. Jenom doufám, že neutekl na sál. To by mě stálo místo. Nemá vlastně přístup ani do té kanceláře.

"Kdo je ten někdo, kdo s ním chce mluvit?" zamračí se profesor trochu podezíravě.

"No, pracuje u policie. Nebo spíš pro policii. Pomáhá jim s řešením vražd." vysvětlím trochu neobratně. Z moci jaké autority vlastně dělám Sherlockovi poslíčka?

"Zaveďte mě za ním." rozkáže mi profesor Hinde.

Nechci mu odporovat, závisí na něm moje úspěšné ukončení studia, tak poslechnu. Ale předem je mi jasné, že Sherlock nebude mít radost.

"Tohle je Sherlock Holmes a toto je profesor Hinde." představím ty dva krátce a rychle zajdu za stůl.

"Vy prý chcete mluvit s mými studenty." zahromuje profesor.

"Ne. Chci mluvit jen s jedním z nich. S tím, co pitval ženu lehce přes čtyřicet let, mírná obezita, nedostatek pohybu, krátké mikádo akorát pod uši, které ji vůbec neslušelo, nepatrná jizva přes pravé obočí." vychrlí ze sebe Sherlock s razancí samopalu.

Vypadá tak impozantně, když na profesora shlíží tím svým chladným pohledem.

"Znal jste ji?" diví se profesor.

"Nikdy jsem ji neviděl." mávne Sherlock netrpělivě rukou. "Můžete mi říct, který z vašich studentů provedl její pitvu?"

"Ženskou dělal akorát Watson." odpoví mu profesor váhavě a podezíravě si Sherlocka prohlíží. Takhle se na něj dívá většina lidí.

"Ovšem to neřeší problém, proč se o ni zajímáte. Z profesionální hlediska se i na mrtvé vztahuje lékařské tajemství-"

"Které ovšem pozbývá na platnosti, jedná-li se o zločin, do kteréžto kategorie spadá i vražda." skočí mu Sherlock do řeči.

Já jen stojím na místě a lítám pohledem z jednoho na druhého.

"Ta žena spáchala sebevraždu, jinak bychom ji nedostali na starost." zamračí se profesor Hinde.

"A já právě dokazuju, že je tomu jinak." vrátí mu Sherlock upřený pohled. "A teď zpět k tématu. Kde je Watson?"

Cuknutí oka profesora Hindea znám. Znamená to, že bude vyhazovat: od zkoušek, ze školy, v tomto případě z kanceláře. Jen pevněji chytnu složku, kterou jsem už tak dost zmuchlala.

"Pane profesore?" Do kanceláře nakoukly dvě studentky a tak mě překvapily, že jsem sebou trhla. "My už půjdeme."

"Dobrá." pošle je profesor mávnutím ruky pryč.

"Neviděly jste Watsona?" zeptá se jich Sherlock s milým úsměvem.

"John je prý ještě v šatně." odpoví mu jedna z dívek, než odejdou.

Sherlockův falešný úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil.

"Skvělé." řekne potichu a tak nějak vypočitavě.

"Děkuji za váš čas, profesore Hinde." obrátí se Sherlock na profesora. "Molly." kývne na mě hlavou a zmizí.

"A-ahoj." hlesnu překvapeně.

Profesor beze slova odejde.

Jen si sednu a povzdechnu si. Proč se zrovna já musím zakoukat do toho největšího podivína v celém Londýně? Ale když on je tak krásný a chytrý. A tajemný. Zase si povzdechnu. Měla bych raději pracovat, ne vzdychat.



Sherlock

Ze šatny mediků vyjde trojce mladíků v mém věku; vysoký zrzek s kulatými brýlemi, Skot a silný astmatik s problémy v rodině, na ježka ostříhaný blonďák s darovaným telefonem v ruce a dobrou fazičkou a druhý o dost vyšší blonďák, silný kuřák, co inklinuje k alkoholismu.

"-jasně a Viktoriin kříž za službu vlasti." ušklíbne se zrzek. Podle přízvuku je někde od Edinburgu.

"John? Leda in memoriam." plácne vysoký blonďák třetího ve skupině.

"Jo, jen si dělejte srandu." usměje se John a schová telefon s rytinou na zadní straně do kapsy kalhot.

"John Watson?" oslovím ho.

Krátkovlasý mladík se zastaví a s tím samím veselým úsměvem se na mě podívá. Podle výrazu v modrých očích je jeho radost upřímná. A zvědavost taky.

"Kdo se ptá?" zaptá se mě John.

"Jmenuju se Sherlock Holmes a potřeboval bych s vámi mluvit o Beth Davenportové." řeknu a nátáhnu k Johnovi ruku.

"O kom?" zatváří se John trochu zmateně, ovšem stisk jeho ruky je pevný a jistý.

"Ta žena, kterou jste pitval." upřesním. "Ale tohle není téma, které by se mělo probírat na chodbě." střelím pohledem po zvědavém Skotovi a alkoholikovi, pokynu Johnovi rukou ke schodišti a vyrazím tím směrem. V laboratoři by měl být větší klid.

"Vlastně bych to s vámi neměl probírat vůbec." řekne John vážně, i když v jeho hlase zní i podtón zvědavosti. "Lékařské tajemství a tak."

Zastavím se s jednou nohou na schodech a napůl se otočím, takže k Johnovi stojím bokem, i když se dívám přímo.

"Tady jde o zločin, Johne Watsone. O vraždu." řeknu mu s klidem a pokračuju v cestě.

"Vraždu?" zopakuje John nechápavě, ale pak si popoběhne, aby mě dohnal. "Ale ta žena nebyla zavražděna." řekne trochu zmateným tónem, ale já dál pokračuju v cestě. Samozřejmě, že byla zavražděna a ti dva před ní také. A já to dokážu, i kdyby se New Scotland Yard stavil na hlavu.

Laboratoře v patře jsou přístupné pouze pro zaměstnance patologie, ale o to se nemusím starat, když mám duplikáty klíčů od většiny dveří v budově.

"Koho se ta vaše vražda týká?" zeptá se John zvědavě, když za sebou zavře dveře. Střelil pohledem k hodinám nade dveřmi a opře se o stůl.

"Pitval jste tělo a ptáte se, kdo byl zabit?" zeptám se ho a udiveně zvednu obočí. To jsou otatní lidé vážně tak tupí?

"Ta žena se otrávila sama." založí si Joh ruce na prsou. "Žádné vnější ani vnitřní známky souboje ani obrany. Žádné podlitiny ani odřeniny kromě těch, které způsobil pád na zem, ale za ten mohla kombinace jedu a alkoholu, nikdo cizí. Na prstech měla stopy jedu, stejně tak na rtech."

trochu pochybovačně se na něj zamračím, ale John Watson mi pohled s klidem vrací. Očividně zná svou práci, i když teprve studuje a stojí si za svými názory.

"Kdo vůbec jste, Holmesi? Taháte ze mě informace o mrtvé s výmluvou, že vyšetřujete vraždu." řekne John tázavě.

"To není výmluva, ale pravda. Jsem detektivní konzultant."

"Dtektivní konzultant? Co to je?" Johnovo obočí vystřelilo údivem až do vlasů.

Jen si v duchu povzdechnu, ale není to jeho vina, že o této práci nikdy neslyšel.

"Řeším zločiny. Pokaždé, když je policie v koncích, což je skoro pořád, požádají mě o radu a já jim vyřeším případ." řeknu v krátkosti.

Odpovědí mi je Johnovo pochybovačně zdvyžené obočí a sevřené rty.

"Proč by si policie nechala radit od týpka, co sotva dodělal školu?" zeptá se John.

"Protože jsem mnohem chytřejší než oni." odpovím s klidem, ale Johna jeho pochybovačný výraz neopouští. Chce důkaz? Má ho mít.

"Jmenuješ se John Watson, studuješ medicínu a plánuješ si, že se staneš armádním lékařem. Máš bratra jménem Harry, který se rozešel s dívkou jménem Clara. Byla to dlouholetá známost, možná i sňatek, ale během posledního roku se rozešli. Vytváříš si silná citová pouta k různým věcem, jako je například tenhle batoh, který jsi podědil po otci nebo jsi ho od něj dostal jako dárek. Mohl bych pokračovat, ale nač tě zdržovat, když máš mít dneska odpoledne schůzku?" řeknu rychla, než se zarazím. No skvělé. Zase jsem se neudržel a teď si vyslechnu nekonečný monolog na téma, co jsem to za psychopata.

Během mé řeči se Johnův výraz změnil z pochybností v šok, až nakonec zakotvil na nevěřícím úžasu.

"To bylo- úžasné." zmůže se na větu a ušklíbne se.

"Myslíš?" zeptám se pochybovačně a znovu si ho prohlédnu. Myslí to vážně nebo ne?

"Jo. Bylo to fantastické." uchechtne se John.

"Tak obvykle lidi nereagují." zamumlu si pro sebe. Tohle mě překvapilo.

"A jak obvykle lidi reagují?"

"Pošlou mě do háje." pokrčím rameny.

John skloní hlavu, prohrábne si vlasy a znovu se pobaveně uchechtne.

"Jak to všechno víš? Chci říct- to o mé rodině a tak." zeptá se zvědavě a znovu se na mě podívá.

"Nevím to. Vidím. Pozoruju." řeknu trochu nedůtklivě. Kdy si svět konečně uvědomí, že dedukce není otázkou vědomostí, ale přesného pozorování?

"No, dobrá. Tak podle čeho jsi po odpozoroval?" mávne John netrpělivě rukou. Zvědavě se na mě dívá a kolem úst mu pořád pohrává onen drobný úsměv.

"Jméno a obor mi více méně řekl tvůj profesor." pustím se do vysvětlování. "Když jsi vycházel ze šatny, bavili se tví spolužáci, že bys mohl získat Viktoriin kříž, což je vojenské vyznamenání za statečnost v boji. Studuješ medicínu, takže chceš být nejspíš vojenský lékař. V ruce jsi držel mobil, moderní typ v prodeji maximálně půl roku. Je na něm vyryté věnování. Pro Harryho od Clary XXX. Ty X znamenají polibky, takže dárek od přítelkyně a dlouhodobé, možná i manželky, protože mobil patří k těm dražším. Pokud nevedeš dvojí život, o čemž upřímně pochybuji, tak jsi tenhle telefon dostal od Harryho. Chtěl se ho zbavit. Razešli se, nebo spíš on se rozešel s ní. Je naštvaný, zbavuje se vzpomínek, tedy i telefonu, který od Clary dostal. Dal ho tobě jste si tedy blízcí. Nejspíš příbuzní. Otec ne. Mobil je moderní, má spoustu vymožeností, internet a tak, není to dárek pro muže ve věku tvého otce a navíc, který otec by dával synovi dárky od své ex? Takže Harry musí být bratr. Mohl by být i bratranec, ale to byste k sobě museli mít nezvykle blízko. Tvůj batoh je starý a dost obnošený. Byl několikrát opravován, dvakrát popruh, minimálně jednou dno. Buď ti na něm záleží, nebo si nemůžeš dovolit nový. Tvoje rodina je schopná tě poslat na medicínu, takže pravdou bude to první. Batoh je střihem hodně starý, mohl patřit tak tvému otci. Kdyby to byl obyčejný dárek, nestaral by ses o něj tak pečlivě, pokud by obdarování nebylo spojené s nějakým výjmečným okamžikem. Další možnost je, že sis ho přivlatnil po otcově smrti. Že máš dnes odpoledne schůzku je jasné podle toho, jak často se díváš na hodiny. Kontroloval sis čas na mobilu, když jsi vycházel ze šatny a dvakrát na hodinách tady; když jsme přišli a během rozhovoru. A podle výrazu, který jsi měl, bude ta schůzka brzo, ale ještě ji stíháš." vysypu ze sebe v rychlosti.

"Úžasný." uchechtne se John znovu. "To je každý takhle průhledný?"

"Jo." přikývnu na souhlas a trochu pobaveně sleduju Johnův udivený výraz.

"Aspoň že nejsem jediný. A s tou schůzkou máš pravdu, budu muset jít." řekne John, když opět zkontroluje a postaví se rovně. "Tohle bylo velice- poučné setkání." řekne zamyšleně a s úsměvem ke mně natáhne ruku.

"Děkuji za informace." kývnu hlavou a potřesu nabízenou pravicí.

"Těšilo mě. A hodně štěstí s tím případem." dodá John mezi dveřmi, než vyrazí pryč.

Chvíli stojím na místě a pozoruji dveře. Zajímavé, asi první cizí člověk, kterému jsou oznámil, co jsem si o něm vydedukoval a neřekl mi, že jsem pošuk. Pomalu se obrátím k hodinám na stěně. Mě dnes taky čeká jedno setkání a bude nejspíš patřit k těm nepříjemnějším. Ale ještě mám čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Není-li uvedeno jinak, jsou zde veřejněná literální díla mým autorským počinem. Je-li dílo převzato od jiného autora, je to jasně uvedené v úvodním článku. Je-li pod dílem podepsán SallyPejr, jedná se o moji práci. Většina postav v sekci Fanfiction jsou vlastnictvím původních autorů, kteří vytvořili díla, na jejichž motivy je fanfikce zaměřena. Není-li uvedeno jinak, jsou doprovodné obrázky převzaty z internetu. Články mohou obsahovat tématiku nevhodnou osobám mladších 18-ti let nebo tématiku, která není vhodná pro většinu společnosti. Nelíbí se, nečtěte...