A Study in the Pink (part 2)

13. června 2013 v 13:53 | SallyPejr |  A Study in a Pink

John
Venku sněží spíše krupice než sníh. Na pořádné vločky je příliš velký mráz, což můžu dokázat na vlastní kůži. Mám tak zmrzlé ruce, že skoro necítím prsty, ale můžu si za to sám, rukavice jsem nechal na koleji. Ulice Baker Street není od nemocnice moc daleko, tak jsem se rozhodl jít pěšky a neutrácet za taxík, ale teď mi to příjde jako neuvěřitelně hloupý nápad.
Zmrzlou rukou zaklepu na dveře s číslem 221B. Na klepadlo se neodvažuju sahat ze strachum, aby mi k němu nepřimrzla ruku. Domlouval jsem se s majtelkou na podnájmu a nabídka v tomto domě zněla dost lákavě, ale vzhledem k umístění Baker Street je ta nabídka až podezdřele výhodná. Byty v téhle části města jsou drahé a na to jakožto student nejspíš nebudu mít.
Za dveřmi se ozvou trochu cupitavé kroky a vzápětí mi otevře usměvavá starší paní ve tmavé nabírané halence.
"Dobrý den, jmenuji se John Watson, volal jsem vám ohledně podnájmu." představím se.
"Jistě." přikývne žena hlavou. "Já jsem paní Hudsonová a budu vaše domácí."
"Těší mě." pousměju se a podám jí ruku."
"Božíčku, vy máte ale zmrzlé ruce!" vyleká se paní Hudsonová, sotva se dotkne mé ruky a zatáhne mě do domu. "Měl byste nosit rukavice, tohle je o zdraví. Uvařím vám aspoň čaj, ať se trochu zahřejete. Ale jen pro tentokrát, jsem vaše domácí, ne hospodyně."
"To by od vás bylo milé." pousměju se a rozhlédnu se po úzké chodbě a schodišti do patra.
"Pojďte nahoru." vyzve mě paní Hudsonová a vyrazí po schodišti vzhůru. "Vaše ložnice bude až úplně nahoře. Ložnici v prvním patře si zabral stávající podnájemník. V patře je také společná koupelna, ložnice a kuchyň, však uvidíte sám."
"Jenom jsem se chtěl zeptat." začnu trochu nejistě a kousnu se do rtu. "Tu částku za podnájem, kterou jste uvedla, není to na tuhle část města trochu málo?"
Paní Hudsonová se zastaví před dveřmi a obrátí se ke mně čelem.
"Víte, druhý podnájemník, váš spolubydlící je velice milý mladý muž, ale většinou s lidmi moc nevychází a má spoustu zlozvyků, díky kterým mi vyhnal všechny předchozí nájemníky. Proto ta nízká cena."
"A nebylo by jednodušší nebo výhodnější, kdybyste ho vyhodila?" navrhnu tázavě.
"To mu nemůžu udělat. Kdysi mi pomohl, když mého neboštíka manžela zavřeli na Floridě do cely smrti." pousměje se paní Hudsonová.
"Zastavil popravu?" zeptám se s klidem.
"Ne. Zajistil ji." řekne domácí se šťastným výrazem ve tváři a vejde do bytu v patře.
Chvíli jen nechápavě hledím na její záda, ale pak potřepu hlavou a vejdu. Obyvák je středně velká místnost s krbem a menší knihovnou zabudovanými v jedné stěně. Před krbem stojí dvě křesla, u protější stěny pohovka a nízký stolek se skleněnou deskou. Mezi dvěma okny stojí větší bytelný stůl a u něj dvě židle. Ovšem to vše se dalo jen odhadnout, protže se všude válela neuvěřitelná spousta papírů a novin, štosy knih a dokonce i několik papírových krabic.
"Tohle určitě udělal naschvál! Ten člověk mě chce zruinovat." zlobí se paní Hudsonová.
Opatrně kolem ní projdu a nakouknu do kuchyně, která je širokým vchodem spojená s obývákem. Kuchyň mi připomíná spíš nějakou laboratotoř.. na celé ploše stolu je postavená složitá chemická aparatura, v otevřené skříňce jdou vidět různé skleněné lavičky s vysoce podezřelým obsahem a na lince v půli cesty mezi sporákem a dřezem stojí mikroskop.
"Vědec?" otočím se na paní Hudsonovou.
"Kéž by." povzdechne si žena útrpně a založí si ruce na prsou. "Ale pokusy provádí rád a často. To je také důvod, proč odešel poslední nájemník."
V tu chvíli k nám dolehne bouchnutí vchodových dveří a volání z předsíně.
"Paní Hudosonová, už jsem doma!"
Udiveně zatřesu hlavou a trochu se zamračím. Ten hlas mi zní více než povědomě.
"Sherlocku! Co ten nepořádek?! Chcete mě zničit?" volá paní Hudsonová ze dveří bytu.
"Sherlock." zopakuju a trochu se pousměju.
"Kdepak, paní Hudsonová. Nikdy bych nedovolil, aby vás někdo zničil a to včetně mě." povídá mužský hlas klidným tónem. "Jen chci případného spolubydlícího připravit na to, co ho čeká."
"Sherlocku, vy jste hrozný." povzdechne si paní Hudsonová, když Sherlock vyjde schodiště, ale nezní to moc naštvaně.
"Tak kdepak ho máte, paní Hud- Oh." zarazí se Sherlock, když mě uvidí. Ten jeho chvilkový překvapený výraz mě skoro rozesmál, ale jen se pobaveně ušklíbnu.
"Říkal jsem si, že moc lidí se jménem Sherlock tady asi nebude." prohodím.
"Vy se znáte?" zeptá se paní Hudsonová překvapeně.
"Ne." zavrtím hlavou.
"Ano." přikývne Sherlock ve stejnou chvíli.
Překvapeně se na sebe podíváme, ale pak se Sherlock obrátí na paní Hudsonovou.
"Seznámili jsme se před hodinou." řekne jí, než se podívá zpátky na mě. "Takže ty bys tady chtěl bydlet?" zeptáse mě a pověsí si kabát na věšák na dveřích.
"No, jestli se tady pro mě najde místo." rozhlédnu se po obýváku.
"Mohl bych tady trochu uklidit." řekne Sherlock spěšně a rychle z jednoho křesla zvedne kupku novin.
"Vážně?" ušklíbnu se pobaveně. Z nějakého důvodu mi představa Sherlocka Holmese a domácích prací nejde dohromady.
"No, spíš ne." usoudí Sherlock a hodí noviny do druhého křesla.
"Doufám, že spolu budete vycházet, chlapci." usměje se na nás paní Hudsonová s nadějí, ale hned se zarazí. "Slíbila jsem vám čaj, Johne. Sherlocku, dáte si také?"
"S potěšením, paní Hudsonová." přikývne Sherlock na souhlas a sebere ze stolu několik listů papíru.
Domácí odběhne do kuchyně a v obýváku se rozhostí ticho. Znovu se rozhlédnu kolem sebe. Na okamžik mě zaujme lebka ležící na krbové římse, ale pak se vydám k oknu. V týle cítím, že mě Sherlock pozoruje, i když má obličej skloněný k papírům, ale nevšímám si toho. Kdyby on přišel ke mně do bytu, taky bych ho sledoval. Z oken obýváku jde přehlédnout většinu Baker street, po kterém krom jednoho taxíku projíždí i policejní auto se zapnutými světly. Policie zastaví před domem a z místa spolujezdce vystoupí vysoký světlovlasý muž v tmavě šedém saku a kalhotech.
"A heleme." hlesnu, když se muž vydá k našim dveřím.

Sherlock
Koutkem oka sleduju Johna, jak si prohlíží obývák. Proč se chtěl stěhovat uprostřed semestru? Buď bydlí v bytě, který sám neutáhne, nebo má na ubytovně nějaký problém. Spíš to druhé, i když John Watson vypadá jako pohodová osoba, ne šikanovaný student.
John přejde k oknu a vykoukne na ulici. Něco ho tam zaujalo, protože jeho letmý pohled se zaostřil.
"A heleme." prohodí trochu překvapeně.
Položím papíry, přejdu k oknu a nakloním se před Johnovo rameno, abych se podíval ven. Před domem stojí policejní auto a někdo právě otevřel vchodové dveře.
"Čtvrtá." pousměju se a ustoupím od okna ke křeslu.
John se na mě zvědavě podívá, ale nemíním mu nic vysvětlovat. Příjezd policejního auta a dupot na schodech- zase si musí přijít pro radu a spěchá to, což znamená, že je tady čtvrtá oběť. Ale něco se muselo změnit. Co?
Do místnosti vpadne vysoký atleticky stavěný chlápek o pár roků starší než já. Gregory Lestrade ve svém pracovním obleku a la bílá košile, tmavé kalhoty a sako. A spěchá, je zpocený a nemá na sobě kabát, i když venku mrzne. Divím se, že se mu ten jeho šedý ježek nezměnil na rampouchy.
"Kde to je?" zeptám se ho dřív, než stačí popadnout dech.
"Brixton. Lauriston Garden." odpoví Lestrade a narovná se.
"A co je jinak? Nebyl bys tady, kdyby se něco nezměnilo." zeptám se a trochu skloním hlavu. Jsem tak natěšený na tenhle případ, že bych nejraději skákal radosti.
John trochu poodstoupil od okna a teď kmitá zvědavý pohledem mezi mnou a Lestradem.
"Je tu vzkaz." řekne Lestrade a trochu se zamračí. "Pojedeš?"
"Kdo je tam z forenzního?" zeptám se ho podezíravě. Jestli je tam nějaký imbecil-
"Anderson."
No skvělé, přímo král všech imbecilů.
"Ten se mnou nebude chtít spolupracovat." ušklíbnu se znechuceně.
"Nikdo s tebou nechce spolupracovat." upozorní mě Lestrade s klidem. "Pojedeš?"
"Ale ne policejním autem." mávnu nespokojeně rukou. "Jeď budu hned za tebou."
"No dobrá." povzdechne si Lestrade nespokojeně, sjede mě útrpným pohlede, kývnutím hlavy pozdraví Johna a zmizí.
"Zase práce?" zeptá s paní Hudsonová zvědavě.
"Čtyři vraždy a teď vzkaz, paní Hudsonová!" rozzářím se a nadšeně k ní přeběhnu. "To není práce to jsou Vánoce! Ještě lepší než Vánoce!"
"Jsem ráda, že máte radost, drahoušku." usměje se na mě paní Hudsonová.
Bože, já se tak těším na místo činu. Konečně nějaká zábava.
"Ten čaj budu muset vynechat. A s večeří na mě taky nečekejte." povídám, zatímco si oblékám kabát.
Vyrazím ze dveří a zabouchnu je za sebou, aniž by čekal, až paní Hudosonová nebo John zareagují. Zarazím se uprostřed schodiště. John. Je to medik, v mrtvolách se vyzná. Anderson je kretén, nebude spolupracovat a John vypadá na vděčného posluchače. Otočím se, vyběhnu zpátky nahoru a potichu otevřu dveře. Ramenem se opírám o futra a druhou rukou se držím kliky.
"Jsi medik, takže už jsi pár mrtvých viděl, že?" prohodím tázavě.
John, který seděl v křesle se na mě překvapeně podívá.
"Jo, viděl." přikývne John na souhlas. Tváří se vážně, ale za tou maskou je dychtivost.
"Některé asi i dost zmasakrované." pokračuju a udělám krok do místnosti.
"Pár jich bylo." připustí John.
"Chceš vidět další?" zeptám se ho.
"To si piš." řekne John s úlevou a postaví se.
"Paní Hudsonová, budeme ten čaj muset přesunout na jindy! Odcházíme!" zavolám směrem ke kuchyni a vyrazím pos chodech dolů. John se trochu zdrží oblíkáním bundy, ale jinak se mi drží v patách. Vyběhnu na ulici a mávnutím si přivolám taxík.
"Lauriston Garden. A spěchá to." nahlásím, sotva strčím hlavu do dveří. John si auto oběhne a nastoupí z druhé strany. Ještě si ani nestačí pořádně sednout a taxík vyrazí vpřed.
Chvíli jedeme mlčky, ale stejně se nemůžu soustředit, protože John vedle mě skoro poposedává netrpělivostí, jak ho tlačí kvanta otázek.
"Takže tohle je ten případ, kdy je policie v koncích?" zeptá se John nakonec.
"Policie je vedle, co tenhle případ začal." odfrknu si pohrdavě. "Označují to za sebevraždy, i když ve skutečnosti jde o vraždy."
"To mluvíš o těch třech, co byli v novinách?" zamračí se John ve snaze to pochopit.
"Jo." přikývnu a zahledím se ven oknem. Třeba bude mít John dost materiálu na přemýšlení, abych se mohl soustředit na případ. V odrazu v okně vidím, jak John pokýval hlavou a obrátil se k oknu. Vypadá docela klidně, ale stejně má další otázky.
"A co ty vlastně děláš?" zeptá se po chvíli. Nejsou to ani dvě minuty ticha.
"Přijedeš na místo činu a předvedeš tam to, co v laboratoři?"
"Jo." připustím a koutkem oka se na Johna podívám. Ten jeho zvědavý výraz přímo vyžaduje další vysvětlení.
"Dedukce není nic složitého, pokud člověk má mozek a používá ho. Podle levé ruky člověk dokáže poznat pilota, podle kravaty programátora. U tebe jsem měl taky se vším pravdu, ne?"
John pokýve hlavou a podívá se dopředu, než se zase obrátí na mě.
"Harry a Clare se rozešly, protože Harry pije. Batoh byl táty a já si ho přivlastnil, když padl v Afgánistánu. Byl voják a chtěl, abych byl jako on. Učil mě zacházet se zbraní, jak o ni pečovat, hodnosti- a tak podobně." zakončí rychle. O tomhle se očividně rozpovídat nechtěl.
"Takže jo, měl jsi se vším pravdu. Teda až-"
"Až na co?" zamračím se a trochu naštvaně se na něj podívám. Udělal jsem chybu?
"Harry je zjratka od Harriet." pokrčí John rameny a pousměje se.
"Harriet?" zopakuju nevěřícně.
"Je to moje sestra."
"Sestra." řeknu naštvaně, založím si ruce na prsou a obrátím se k oknu. Je mi jasné, že se chovám jako uražené malé dítě, ale stejně- Udělal jsem chybu! V odraze na skle vidím, jak se John pobaveně culí, než se taky začne dívat ven, což mi na náladě moc nepřidá. Sestra!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Není-li uvedeno jinak, jsou zde veřejněná literální díla mým autorským počinem. Je-li dílo převzato od jiného autora, je to jasně uvedené v úvodním článku. Je-li pod dílem podepsán SallyPejr, jedná se o moji práci. Většina postav v sekci Fanfiction jsou vlastnictvím původních autorů, kteří vytvořili díla, na jejichž motivy je fanfikce zaměřena. Není-li uvedeno jinak, jsou doprovodné obrázky převzaty z internetu. Články mohou obsahovat tématiku nevhodnou osobám mladších 18-ti let nebo tématiku, která není vhodná pro většinu společnosti. Nelíbí se, nečtěte...