A Study in the Pink (part 5)

2. července 2013 v 9:18 | SallyPejr |  A Study in a Pink

Sherlock
"Sherlocku!" rozzáří se Angelo, sotva se objevím ve dveřích. "Rád tě zase vidím, chlapče. Objednej si, co chceš, všechno jde na mě." poplácá mě Angelo po zádech a pokynutím ruky mě zve dál.
Vyberu si stůl blízko vchodu, hned u okna. Angelova restaurace má onu výhodnou polohu, že z ní jde přehlédnout celé Northumberland Street. John si sedne naproti mně a trochu udiveně sleduje Angela, který šel pro jídelní lístek.
"Angelo je můj starý známý." vysvětlím mu s klidem, zatímco si prohlížím těch pár lidí, co momentálně prochází po ulici. Ani jeden z nich nemůže být náš vrah.
"Angela obvinili z několikanásobné vraždy, ale dostal jsem ho z toho, protože se mi podařilo dokázat, že v době vraždy vykrádal dům na druhé straně Londýna."
"Díky Sherlockovi jsem nešel do vězení." ozve se Angelo, který se mezitím vrátil.
"To není tak úplně pravda, šel jsi sedět." namítnu. I když dostat půl roku za krádež nebo několik let až doživotí za ten masakr je rozdíl.
"Objednej si, co chceš, Sherlocku a tvůj přítel samozřejmě také." usměje se Angelo zářivě.
"Cože?!" vyhrkne John překvapeně.
"Oba vypadáte velice unaveně, určitě jste měli v noci lepší věci na práci, než spánek. To bude chtít pořádnou snídani." básní Angelo a rudého Johna si vůbec nevšímá.
Musím uznat, že John v rozpacích vypadá roztomile. Počkat! Proč používám takové přirovnání?
"Přines jídlo jen Johnovi, já jíst nebudu." řeknu trošku nedůtklivě a dál sleduji ulici.
"Jistě." přikývne Angelo na souhlas a zase zmizí.
"Proč si myslel, že jsem tvůj přítel?" zeptá se John napůl nechápavě, napůl naštvaně.
"Cože?" obrátím se na něj.
"Ale nic." mávne John rukou a promne si obličej. Vážně vypadá nevyspale. Ale proč mě sakra napadlo, že je roztomilý?
Obrátím se zpátky k oknu. Teď se musím soustředit na jiné věci. Na Northumberland street pomalu houstne provoz a blíží se chvíle, kdy má dojít ke schůzce s vrahem.
Angelo přinese dva talíře, jeden plný zeleniny, druhý se smaženými vejci a slaninou a k tomu košík s pečivem.
"Dáte si čaj nebo kávu?"
"Kávu." objedná si John a pustí se do jídla.
"Mimochodem, včera jsem potkal tvého nepřítele." prohodí John mezi sousty.
"Vážně? A kterého?" zeptám se bez zájmu.
Na moment mě zaujme jeden muž, ale hned ho zamítnu. Tenhle je moc nápadný, já hledám někoho, kdo se ztratí v davu, aby si v něm našel svou oběť.
"Prý je to tvůj úhlavní nepřítel."
Mycroft. Nejspíš johna unesl cestou z místa činu.
"A co ti chtěl?" zeptám se.
Lovec v davu, nenápadný, důvěryhodný.
"Chtěl, abych tě za úplatu sledoval." pokrčí John rameny.
"A vzals to?" obrátím se na něj.
"Ne." řekne John chaldně.
"Škoda. Dost dobře by ti zaplatil a mohli jsme se podělit." pokrčím rameny a zase se zadívám ven. "Příště si to líp rozmysli." Periferně vidím, jak na mě John nechápavě hledí, než zavrtí hlavou a zase se pustí do jídla. Je mi jasné, že otázka přijde brzy.
"Lidé nemívají úhlavní nepřátele." řekne John. "Většinou nemají ani nepřátele."
"Vážně? A co tedy mají?" zeptám se a zvědavě se na něj podívám.
"Rodinu, přátele, známé, holku, lidi, co nemají rádi, lidi, co nemají rádi." vypočítává John s pokrčením ramen. "Nepřátele lidi obvykle nemívají."
"To musí být nuda." usoudím a vrátím se k pozorování ulice. Lidí na chodníkách přibývá, provoz na silnici je čím dál hustší."
"A ty máš nějakou holku?" zeptá se John po chvíli zvědavě.
"Ne. Nestarám se o holky." zamumlu a podezíravě se zamračím na taxi, které zastavilo nedaleko. Ale vystoupila z něj jen tlustá ženská s až směšně malým psíkem.
"A kluka?" ptá se John dál.
Udiveně se na něj podívám.
"Na tom není nic špatného." řekne John rychle a trošku zrudne.
"Já vím, že na tom není nic špatného." Kam těmi dotazy míří?
"Takže máš kluka?" zopakuje John dotaz.
"Ne." zavrtím hlavou a podívám se na další taxi, které zastavilo u obrubníku.
"Takže sám jako já." pokýve John hlavou a nalije si kávu. "To je fajn."
Trochu se zamračím a nejistě se na Johna podívám.
"Ehm, Johne, nechápej mě špatně, ale považuju se za člověka, který je bezmezně oddán své práci, na vztahy v mém životě není místo." řeknu trochu nejistě.
"Co?" vykulí John oči a zrudne jako rajče. "Já jsem tím nemyslel- jen jsem řekl, že jsme oba sami, nemyslel jsem tím-" rudne John čím dál víc.
Taxík pořád stojí u obrubníku, ale nikdo nevystupuje ani nenastupuje.
"Johne, podívej se na ten taxík." řeknu tiše. Pasažér vzadu je muž a rozhlíží se kolem.
"Co je s ním?" diví se John a podívá se ven.
"Stojí tam už chvíli, nikd nenastupuje, nikdo nevystupuje. A nezírej tak."
"Co?" zamračí se John naštvaně. "Ty taky zíráš!"
"Jo, ale nemůžeme zírat oba." namítnu a postavím se. "Jdeme!" vyhrknu a vyrazím ven. Johna to trochu překvapilo, ale s bundou na půl oblečenou vyrazí za mnou. Taxík se rozjede pryč, sotva se k němu rozběhnu. Bože, já jsem idiot, jasně že začne utíkat, když se za ním rozběhnu a vyplaším ho. Jsem kolosální idiot.
"Je pryč?" zeptá se John trochu zklamaně a zapne si bundu.
"Ještě ho můžeme dohnat." řeknu a trochu se na odbočující taxík zamračím. "Tudy!" vyhrknu a rozběhnu se do boční uličky. Ruffalo alley je rozkopaná, taxík bude muset jet jednosměrkami, pomalým pruhem kolem parku, až na křižovatku, kde ho můžeme dohnat. Jenom to budeme muset vzít vrchem.
"Dělej, Johne!" křiknu, když začne medik trochu zaostávat. Cestou přes jednu střechu je vidět na konec jednosměrek a náš taxík tama jede i se svým zákazníkem. Skvělé. Ulice se mi zase ztratí z dohledu, ale to nevadí. Za chvíli ho máme. Doběhnu až na křižovatku, ale po taxíku není nikde ani stopy.
"Támhle je!" ukáže John opačným směrem.
"Sakra!" vahrknu a zase se rozběhnu. Taxík byl rychlejší a projel křižovatkou dřív, než jsme sem doběhli. Ale ještě je tu jedna šance.
John jen nespokojeně zahučí, ale běží za mnou dál. Tomu se říká výdrž. Neznám nikoho, kdo by se za mnou rozběhl a běžel se mnou přes město. Teda krom lidí, kteří se mě pokoušejí zabít. Mám chuť běžet dál a zjistit, jak dlouho to John vydrží. Proletíme několika úzkými uličkami, až se dostaneme na hlavní cestu. Na poslední chvíli s emi podaří skočit před taxík, kteý prudce zabrzdí, aby mě nepřejel. Oběhnu si černé auto a prudce otevřu dveře.
"Do háje." zanadávám a unaveně se opřu o bok auta. Tenhle opálený týpek právě přiletěl z Ameriky a rozhodně není náš vrah.
"Co chcete?" zeptá se mě chlápek naštvaně.
"Běžná policejní kontrola." řeknu stroze a vytáhnu z kapsy odznak, který jsem ukradl Lestradovi. "Vítejte v Londýně." řeknu a zabouchnu dvířka.
"Není to on?" zeptá se John zklamaně, když přejdeme na chodník.
"Ne. Tenhle zrovna přiletěl z Kalifornie. Vůbec se tady nevyzná, jinak by si vybral jinou trasu." zavrtím hlavou. "Pěkně se prohne, až bude platit."
John zklamaně zavrtí hlavou, ale pak se uchechtne.
"Co je?" zeptám se udiveně.
"Nic, jen- Vítejte v Londýně." rozesměje se John. "To bylo dobrý."
Začnou mi cukat koutky, když ho vidím, jak se směje.
"Ale ne." chytne se John najednou za hlavu. "Nechal jsem v tý restauraci batoh, mám v něm věci do školy a-" zarazí se.
"A?" divím se.
"Něco, o čem nemusí každý vědět." zakončí John neobratně a trochu omluvně se pousměje. Člověk nemusí být genius, aby věděl, že o tom nechce mluvit. Očividně jde o něco trestného. Je medik, takže možná nějaká farmaka, ale John nevypadá na drogového dealera nebo uživatele. Lepší změnit téma.
"Jdeš dneska do školy?" zeptám se zvědavě.
"Bohužel." povzdechne si John a rozhlédne se. "Tak, pane Holmesi, když jste mě zavedl sem, tak byste mi mohl dovést zpátky, ne?" ušklíbne se John vesele. Je na něm vidět, že je rád, že nevyzvídám.
Jen přikývnu na souhlas.
"Tudy." kývnu hlavou. Vyrazíme zpátky k Angelovi.
Taxík byl špatná stopa a teď už je na čekání na vraha pozdě.
"A tady jste." usměje se na nás Angelo, když vejdeme do restaurace. Je zde jen několik ranních hostů, ale to není nic neobvyklého. Angelo mívá plno až večer, ne ráno.
"Váš batoh." podá Johnovi jeho odrbanou tašku. "Říkal jsem si, jestli se pro něj vrátíte."
"Díky, že jste mi ho schoval. A taky za tu snídani." pousměje se John a hodí si batoh přes rameno.
"Pro Sherlockova přítele cokoliv." zamrká na něj Angelo.
"My nejsme pár." zamračí se John a zase celý zrudne. "Jsme jen kámoši." řekne na vysvětlenou a vyrazí pryč.
Trochu udiveně se za naštvaným medikem dívám.
"Díky, Angelo." rozloučím se s majtelem restaurace a vyjdu ven za Johnem. "Kdy končíš ve škole?"
"V poledne." zamyslí se John.
"A ž skončíš, přijď na Baker street. A kdyby ti volal vrah, přijď hned." instruuju ho.
"Tak jo." přikývne John na souhlas. "Zatím se měj." pousměje se a vyrazí pryč.
Strčím si ruce do kapes a zamyšleně pozoruju Johnova záda. John Watson- první člověk na světě, který kdy prohlásil, že je můj kamarád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Není-li uvedeno jinak, jsou zde veřejněná literální díla mým autorským počinem. Je-li dílo převzato od jiného autora, je to jasně uvedené v úvodním článku. Je-li pod dílem podepsán SallyPejr, jedná se o moji práci. Většina postav v sekci Fanfiction jsou vlastnictvím původních autorů, kteří vytvořili díla, na jejichž motivy je fanfikce zaměřena. Není-li uvedeno jinak, jsou doprovodné obrázky převzaty z internetu. Články mohou obsahovat tématiku nevhodnou osobám mladších 18-ti let nebo tématiku, která není vhodná pro většinu společnosti. Nelíbí se, nečtěte...