Martin a Cullinan (part 3)

22. prosince 2013 v 19:36 | SallyPejr |  Martin a Cullinan
Martin
"Mám hlad." zaskučím, když dorazíme zpátky na Baker Street.
"Mi to říkej. Já nestihl ani ten oběd." přidá se ke mně John.
Už se stmívá, když nás taxík vysadí před Sherlockovým a Johnovým bytem. Takhle jsem si volný den u bratra nepředstavoval, i když odpočinkový den nad čajem a koláčem by byl také dost nereálný.
Aspoň že John je příjemný společník. Pověděl mi o své škole i o případech, které se Sherlockem řeší a dokonce si vyslechl i moje historky z práce a z pilotního výcviku. Na rozdíl od Sherlocka mi hned po pár větách nevmetl do obličeje, že jsem idiot a co je pointou příběhu.
Když pominu únavu, hlad a neustálé obavy, že nás někdo přepadne a zabije, dalo by se tohle označit za příjemný den.
Podle zvuku houslí snadno poznáme, že je Sherlock doma, i když je v celém domě tma.
"Taky by sis mohl rozsvítit." prohodí John a rožne.
Sherlock sedí ve svém křesle, na sobě kalhoty od pyžama, šedé triko a modrý župan a hraje na housle. Na naši přítomnost nereaguje, ale i tak si rychle sundám jeho kabát i šálu a pověsím je na jejich místo. Lepší je Sherlocka neprovokovat.
"Nic tady k jídlu nemáme, tak dáš si aspoň čaj?" obrátí se na mě John, když si hodí batoh do křesla a přehodí bundu přes opěradlo.
"Jistě." odpoví mu Sherlock.
John jen protočí oči a vydá se do kuchyně.
"Zjistil jsi, kam schovali ten drahokam?" zeptám se Sherlocka, ale ten mě ignoruje a dál cosi hraje na housle. "Chceš vědět, co jsem zjistili?" zeptám se znovu, ale opět bez reakce.
Sherlock se chová, jako kdybych neexistoval.
Chvíli postávám na místě, ale pak si sednu na gauč. Nejlepší bude počkat, až se Sherlock sám rozhodne promluvit.
John po chvíli příjde s dvěma hrnky čaje. Jeden položí před Sherlocka a druhý podá mně, než si zajde i pro svůj a usadí se ve svém křesle.
"Martin říkal, že jsi chtěl sledovat nějakého Itala, zatímco jsme pobíhali po městě." řekne John klidně.
"Negretto Sylvius." řekne Sherlock tiše a odloží housle stranou.
To mě trochu překvapilo. Mně nechtěl říct ani slovo, ale Johnovi odpoví hned. To je- naštvalo mě to.
"Sylvia jsme sledoval poslední dva dny, ale ten si celou dobu hrál na mrtvého brouka. Psal jsem mu zprávy, že vím i jeho zločinu, ale dosáhl jsem jen toho, že na mě nasadil svého poskoka, Sama Mertona. Idiot na úrovni Andersona, ale skvělý rváč. Ani v těch převlecích jsem ze Sylvia nic nedostal." vysvětluje Sherlock s klidem. Přes špičky prstů sleduje Johna, který mu pohled s klidem vrací.
Mě si ani jeden z nich nevšímá.
Začínám si připadat, jako bych jim tady překážel.
"Když jsi nic nezjistil, tak na co jsi potřeboval nás?" mávne John rukou mezi mnou a sebou.
"Merton mě pořád sledoval a podle mě věděl, kde Sylvius Cullinana schovává. Mycroft mu sice napíchl telefon, ale to bylo k ničemu, když o Cullinanu nikdo nic neřekl."
Začalo mi dělat starosti, jakou moc vlastně Mycroft má. John řekl, že řídí britskou vládu, ale to dle mého trochu přehání. Ovšem podle Sherlocka ví Mycroft o tajných věcech, má své špiony a napichuje lidem telefony. Copak vede tajnou službu? Třeba je nějaký M a má své agenty s povolením zabíjet. To mi přijde jako dost nepříjemná verze reality - všemocný Mycroft Holmes. Ale věřím, že jemu by to tak vyhovovalo.
"Ty místa, kam jsem vás poslal, jsou Sylviovi a Mertonovi skrýše." pokračuje Sherlock. "Merton vás celou dobu sledoval. Ujistil jsem se, že šel opravdu za vámi a šel jsem po Sylviovi. Bylo mi jasné, že mu Merton dříve nebo později zavolá, aby mu dal vědět, že si obhlížíte skrýše. Bál se, že byste mohli najít tu pravou a on by přišel o peníze. Vražda navíc ale nebyla v Sylviových plánech a už vůbec ne dvojnásobná. Aby Mertona uklidnil, řekl mu, že má kámen u sebe v tajné kapse, že ho večer pošle dál a byl dokonce tak laskavý, že zmínil i prostředníka a spojence za mořem, kteří by mu pomohli kámen rozřezat a prodal. Sebral jsem mu kámen dřív, než ho stačil schovat někde jinde a Mycroft se postaral o to, aby Sylvia, Mertona a ty další idioty pozavírali."
"Páni." hlesnu ohromeně. Něco takového vymyslet, to bych já nezvládl.
John uznale pokýve hlavou a napije se čaje.
"Kdy je zatkli?" zeptá se John klidně.
"Asi ve tři odpoledne." odpoví mu Sherlock automaticky, ale pak se zarazí. Byl to jen okamžik, ani ne vteřinka, ale přísahal bych, že Sherlock ztuhnul a vypadal, jako by měl obavy.
"Ve tři hodiny." zopakuje John pomalu. Položí hrnek na stolek, zvedne se a začne si oblékat bundu.
"Kam jdeš?" zeptá se Sherlock překvapeně.
"Jdu se s Martinem někam najíst." řekne John ledovým hlasem.
"Jsi naštvaný." řekne Sherlock, jako by ho to udivovalo.
Dokud to John neřekl, tak mi to nedošlo, ale Sherlock ve tři hodiny nechal zatknout zlosyny a my domů přišli až po sedmé.
"Tys nás nechal čtyři hodiny zbytečně běhat po Londýně?" zeptám se nevěřícně a postavím se. "Víš, že ani jeden z nás neobědval a za celé odpoledne nic nesnědl?"
"Jste naštvaní, protože máte hlad?" nakrčí Sherlock čelo, jako by nedokázal pochopit, co máme za problém.
"Ne, Sherlocku. Jsme naštvaní, protože ty seš naprostý idiot. Ten hlad to jenom zhoršuje." řekne John naštvaně, než se obrátí na mě. "Jdeme?"
"Jo, jen se obleču." přikývnu a sundám z věšáku svůj kabát.
Na Sherlocka se ani jeden z nás nepodívá.
"Kam půjdeme?" zeptám se naštvaného Johna, když vyjdeme z domu. "Mám totiž fakt hlad."
"Tady kousek je fajn restaurace." mávne John rukou před sebe. "Hele, byl Sherlock vždycky takový pitomec?" zeptá se mě.
"Jo. On se málokdy stará o jiné lidi nebo o jejich názory." pokrčím rameny. "Ale on to nemyslel zle, jenom mu nedochází, že by nám to mohlo vadit." zastanu se Sherlocka.
"Na to, že je genius, tak mu nedochází ohromná spousta věcí." zabrble si John pod nosem, než si povzdechne. "Bože, já mám hlad."

Sherlock
To se mi snad zdá. Já vyřeším krádež desetiletí, zachráním království před mezinárodní ostudou a vzácný drahokam před zničením a mou odměnou je seřvání. Nikdo těm dvěma nebránil, aby se během dne najedli, tak proč to svádí na mě? Že mi Mycroft za mou práci nepoděkuje, to je normální, ale Martin a John mi vždycky řeknou nějaký ten kompliment. Obzvláště John.
Naštvaně zvednu nohy ze země, patama se opřu o křeslo a obejmu si nohy.
Pitomý Martin a pitomý John. Co je mi po jejich žaludcích, to přece s případem nesouvisí, tak proč by mě to mělo zajímat? Já jíst nepotřebuju, takže oni to půl dne bez jídla taky přežijou, není to nic zdraví ohrožujícího.
Tady šlo o státní zájmy, jak mi Mycroft neustále připomínal. A oni si taky mohli všimnout, že už je Merton nesleduje, zas tak nenápadný nebyl. Jsou to obyčejní odioti, oba dva.
Zajímalo by mě, kdy se vrátí. Čím víc je John naštvaný, tím později příjde. A pak mě ignoruje. Nechci, aby mě ignoroval. Je to otravné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Není-li uvedeno jinak, jsou zde veřejněná literální díla mým autorským počinem. Je-li dílo převzato od jiného autora, je to jasně uvedené v úvodním článku. Je-li pod dílem podepsán SallyPejr, jedná se o moji práci. Většina postav v sekci Fanfiction jsou vlastnictvím původních autorů, kteří vytvořili díla, na jejichž motivy je fanfikce zaměřena. Není-li uvedeno jinak, jsou doprovodné obrázky převzaty z internetu. Články mohou obsahovat tématiku nevhodnou osobám mladších 18-ti let nebo tématiku, která není vhodná pro většinu společnosti. Nelíbí se, nečtěte...